Letošní jarní zasedání se uskutečnilo poněkud později než bývalo zvykem, ale obsahově bylo bohatší, výborně připravené a doprovázené krásným počasím. Přispěl k tomu i přístup nového předsedy, pana Davida Yappa z Cranfield University, který průběh zasedání s účastníky na dálku připravil. Stejné poděkování patří panu Ruedi Wandelspiessovi z FPI (obr. 1), který zajišťoval zasedání organizačně. V následujících odstavcích proto bude uveden pouze přehled toho nejzajímavějšího a některé technické detaily budou podrobněji uvedeny v samostatných příspěvcích.

Obr. 1 – Ruedi Wendelspiess zahajuje zasedání

Zasedání se uskutečnilo ve dnech 28. června v zasedacím sále Olympijského muzea v Lausanne a 29. června, kdy se účastníci seznámili s projektem Dixence přímo horách nad městem Sion. Zasedání se zúčastnilo 13 odborníků, kteří se řídili připravenou agendou zasedání.

Co nejzajímavějšího zaznělo v připravených příspěvcích a následující diskuzi, která se vždy tématem podrobně zabývala (obr. 2)?

Obr. 2 – Celkový pohled na jednání

David Widgery z ESAB Group ve svém příspěvku „Consumables for X100 girth welding“ podrobně rozebral problematiku svařování potrubí z vysokopevnostních ocelí z pohledu přídavných materiálů. Současný trend se odklání od svařování obalenou elektrodou k automatizovanému svařování pod ochrannou atmosférou. I když pro propojové svary či kořeny a následující hot-pass jsou i obalené elektrody stále aktuální. Co je však nezávisle na metodě svařování stále diskutovaným problémem, jsou požadavky projekčních a inspekčních orgánů na to, aby pevnost, resp. mez kluzu svarového kovu byla vyšší než pevnost základního materiálu trub. Tento zdánlivě jednoduchý úkol se s rostoucí pevností oceli splňuje stále obtížněji. Mikrolegované jemnozrnné oceli trub se vyrábějí převážně řízenou deformací při transformačních teplotách či doplněné o další zušlechťování. To lze relativně dobře zajistit u procesu válcování, ale vůbec nelze zajistit při svařování v montážních podmínkách. Při svařování je do spoje vnášena velká tepelná nerovnoměrnost a rychlost ohřívání i ochlazování lze regulovat jen omezeně. Proto vyšších pevností se dosahuje vyšším legováním, což však přináší negativní vedlejší efekty, hlavně zvýšení citlivosti ke křehkému porušení.

Harry Liratzis prezentoval vlastnosti a výhody duálního tandemového svařování v ochranné atmosféře . Jaký je princip? Dva svařovací dráty procházejí dvěmi izolovanými špičkami ve stejném hořáku, působí ve stejné tavné lázni, druhá dvojice je synchronizovaná na stejné orbitální hlavě. Výrazně vyšší je výkon odtavení a rychlost svařování. V Cranfield University byly provedeny rozsáhlé porovnávací zkoušky na svařených vysokopevnostních trubkách, kdy se porovnávalo klasické orbitální svařování, jednoduchý tandem i tandem duální. Byly vyhodnoceny rozsáhlé soubory zkoušek a z výsledků vytvořeny určité matematické modely orbitálního svařování trub.

Po obědě na terase muzea (obr. 3) následovaly další příspěvky.

Obr. 3 – Komise IIW SC XI-E v poločase jednání

David Yapp navázal na téma pana Liratzise, když porovnával uvedené tandemové svařování se svařováním Hybrid Laser-Arc, kde jsou kombinovány výhody svařování vysoce výkonným laserem a způsobem MAG. Toto svařování umožňuje svařovat i tlustostěnné trubky na menší počet vrstev (kořen má otupení 6 mm bez svarové mezery), s malým úkosem svarových ploch, což přináší výhody jednak v rychlosti a úspoře přídavného materiálu, jednak zmenšuje deformace, resp. vnitřní pnutí ve svaru.

Dále pokračovala diskuze započatá na minulém zasedání o zkušenostech s používáním EN 288-9:1999 ve světle EN 12732:2000 a EN ISO 15614-1. Kevin Prosser, který se bohužel nemohl zúčastnit, zpracoval tabulku používání těchto a pak ještě řady národních či firemních standardů v jednotlivých zemích pro kvalifikaci postupů svařování pro liniová potrubí. Ruedi Wendelspiess prezentoval velký švýcarský projekt údolní přehrady v nadmořské výšce 2400 m, ze které se 3 potrubími o průměru přes 3 metry přivádí voda k turbínám elektráren v údolí, které mají instalovaný výkon téměř 2000 MW, což je asi jako JE Temelín. Údolí nedaleko Sionu má nadmořskou výšku něco přes 500 m, takže je zde veliký využitelný spád, což však přináší problém s obrovským tlakem vody. Přehrada byla stavěna a napouštěna v letech 1953 až 1961. Postupně byla uvedena do provozu i elektrárna. Tlak vody vyžadoval potrubí o velké tloušťce stěny z oceli o velké pevnosti. Byla použita ocel typu S 355 NL1 v horních partiích, S690 QL ve středních a S 890 QL v dolních. V červenci roku 1999 byl zjištěn velký průsak a tak se přistoupilo ke zjištění a opravě defektu zhruba ve výšce 1300 m nad mořem. Bohužel oprava nebyla dobře provedena a 12.12.2000 ve 20:10 h došlo k destrukci potrubí, voda nad poruchou vzala do údolí 27 000 m3 kamení a bahna. Technici nyní řeší způsob opravy na podkladě analýz příčin a mechanizmů poruchy. Švýcarští kolegové nás další den zavezli k přehradě, provedli jejími útrobami (obr. 4) a podrobně vysvětlili situaci na místě.

Obr. 4 Horská přehrada zevnitř....

Obr.5 .....a z venku

Závěrem je třeba opakovat, že osobní setkávání nelze stále nahradit ani moderní komunikační technikou či internetem. Je proto škoda, že z České republiky se do práce komisí IIW zapojuje stále jen úzký okruh odborníků.